Rubrika: Žena

Životní cesta Ivany Trumpové započala 20. února 1949 ve Zlíně. Otec, Miloš Zelníček, už v dětství objevil její talent pro lyžování a pomáhal s jejím rozvojem. V roce 1972 už byla vybrána jako náhradnice do olympijského týmu. Což ji otevřelo hranice i mimo východní komunistický blok. V témže roce Ivana zakončila studium a získala magisterský titul z tělesné výchovy na Karlově univerzitě v Praze. A její úspěchy v lyžování potvrzují dobrá hodnocení na zahraničních závodech. Jejím prvním manželem se stal rakouský lyžař Alfred Winklmayer. Novomanželé se přestěhovali do Kanady, kde se živili jako instruktoři lyžování. Po dvou letech se rozvedli. V tuto dobu se už mladá Ivana, která oplývá sebevědomím a přirozenou krásou, začíná objevovat v modelingu. V roce 1976, při jedné z modelingových akcí, se v New Yorku seznamuje s Donaldem Trampem. Podnikatelem, miliardářem. Který se stal v roce 1977 jejím druhým manželem. A otevřel jí cestu k takzvanému americkému zázraku.

Po boku svého manžela začíná v Americe Ivaně Trumpové hvězdná podnikatelská kariéra. V socialistickém Československu sice od roku vede Státní bezpečnost sledovací svazek, ve kterém jsou informace nejen o ní, ale Donaldu i Trumpovi. Ale to nijak nezastaví Ivaninu dravost a obchodní předvídavost. V roce 1990 je vyhlášena hoteliérkou roku USA. Daří se jí a vede bohatý společenský život. Během patnáctiletého manželství se narodily Ivaně a Donaldovi tři děti. Na které jsou oba pyšní. Dceru Ivanku, která kráčí v matčiných stopách. Coby modelka a rovněž úspěšná podnikatelka.

Synové Donald junior a Eric patří ke špičce amerických byznysmenů. Manželství bylo ukončeno v roce 1992. Za třetího manžela se provdala v roce 1995. Manželství trvalo do roku 1997. V roce 2008 proběhne sňatek s Rossano Rubicondim. Ale nemá dlouhého trvání. V roce 2009 je rozvedeno. Životní cesta této zajímavé ženy, americké byznysmenky s českými kořeny, je ukončena náhle. 14. července 2022 umírá ve svém domě. Po nešťastném pádu ze schodů. Vzpomínat na ní budou všichni, kdo se s ní v životě potkali. Ale především její 3 děti a 8 vnoučat, na které byla hrdá ze všeho nejvíce. 

Alkohol v menším měřítku si dá občas skoro každý. Někdo to s pitím přehání a někdo úplně abstinuje. Zvláště na slavnostních setkání se alkoholu nejsme téměř schopni vyhnout. Večer po náročném dni si rádi dáme u televize dvě deci vína nebo třetinku piva. Alkohol nám pomáhá se uvolnit a vytvořit lepší podmínky pro zábavu. Jedna sklenička pro naše tělo není tak zatěžující. Pokud však po bujarém večírku nebo prohýřené noci druhý den umíráme na nevolnost a bolest těla, pak je již pozdě bycha honit. 

Alkohol je jedem pro naše tělo a způsobuje přes 200 nemocí. Je jedem pro buňky lidského těla a může napáchat škodu na kterémkoli orgánu našeho těla. Nejčastěji poškozuje srdce, játra, ledviny nebo mozek a tím způsobuje psychické potíže. Poškození se nejprve vůbec neprojevuje a nevšimneme si jej. V dlouhodobém měřítku má velký význam.
Alkohol pro ženy znamená vyšší riziko než muže. Proč jsou ženy opilé dříve než muži? Protože látka zvaná ethanol, který alkohol obsahuje, je rozpustná ve vodě. A vzhledem k tomu, že poměr tekutin je u mužů vyšší, mohou muži vypít alkoholu více. Ženy mají poměr vody v těle menší, jsou dříve opilé a dříve u nich začíná degradace tělesných buněk. 
Ženy déle odbourávají alkohol z těla. Alkohol odbourávají především játra, která jsou u žen menší než u mužů. Játra ženy jsou zatížena po delší dobu než u mužů a mohou být poškozeny nebo vznikne rakovina jater.

Dle studií alkohol zvyšuje produkci estrogenu, tím se zvyšuje riziko onemocnění rakovinou prsu. Dalším možný výskyt rakoviny může být kvůli acetyldehydu. Tato látka vzniká v těle při odbourávání alkoholu a je považována za karcinogenní. Může způsobovat i vznik rakoviny jícnu, žaludku, střeva nebo také slinivky břišní.
Pokud jdete na večírek hladový, bude vaše tělo absorbovat alkohol mnohem rychleji nežli s plným žaludkem.
Všimli jste si, že při popíjení vám kolísá nálada? Mozek je alkoholem stimulován dopaminem, endorfiny a endokanabinoidy, tyhle látky nás povzbudí a rozveselí. Alkohol uvolňuje až vyvolává euforii. Pokud však vypijete alkoholu více, pak utlumuje. Při požití více alkoholu se mohou začít projevovat úzkosti, agrese a začnete nad sebou ztrácet kontrolu.

Ema Destinová se narodila v roce 1878 v Praze. Do rodiny bohatého kulturního mecenáše Emanuela Kittla. Jako nejstarší z pěti sourozenců. Její rodné jméno bylo Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová. Nadané děvče, které nejen krásně malovalo, hrálo na housle, ale navíc docházelo na hodiny zpěvu. K profesorce Destinové-Löwelové, jejíž jméno si později zvolila jako umělecký pseudonym. Její nadání ji umožňovalo souběžně studovat rovněž na dramatickém oddělení Národního divadla. První velký úspěch na sebe nedal dlouho čekat. V roce 1897 v roli Santuzzy v opeře Cavalleris rusticana debutovala v drážďanské dvorní opeře. 

Hned poté jí bylo nabídnuta spolupráce v berlínské Státní opeře, ve které byla obsazována do hlavních rolí. Carmen, Salomé, Mignon, Elisabeth a mnohé další. V roce 1905 vystoupila s velkým úspěchem i v londýnském operním domě Covent Garden v titulní roli Madam Butterfly. Po úspěšných hostováních ve Vídni a Paříži přichází v roce 1908 pozvání do newyorské Metropolitní opery. Kde o rok později, ve Smetanově Prodané nevěstě, ztvárnila před vyprodaným sálem roli Mařenky. Jediným místem, které v této době plně nedocenilo kvality této operní pěvkyně bylo pražské Národní divadlo. Jehož čestným členem se stala až v roce 1908. V této době už stála na jevišti po boku nejslavnějšího tenora všech dob, Enrica Carusa. Na operních světových scénách předvedla stovky nádherných rolí, ale na svou vlast nikdy nezapomněla. Česká hymna Kde domov můj byla pro ni tou nejkrásnější koncertní písní.

Zlom v její úspěšné kariéře nastal počátkem první světové války. Ema Destinová byla nařčena ze špionáže a uvržena do domácího vězení. Zámeček ve Stráži nad Nežárkou se jí stal na tuto dobu domovem. Hned po válce dosahuje její pěvecká sláva vrcholu. Divadelní sezonu zahajuje s velkým úspěchem v Metropolitní opeře v New Yorku. Na počest 10. výročí vzniku naší republiky, v roce 1928, zazpívá v Londýně svůj poslední koncert. V šestatřiceti letech Emu Destinovou postihne těžká choroba. Která ukončí její operní celosvětovou karieru. Poslední roky života tráví tato výjimečná žena na svém zámku a příležitostně zpívá pozvaným hostů. Mezi které patřil i prezident T. G. Masaryk. Rovněž píše knihy, vyučuje zpěv a věnuje se okultismu. Božská Ema zemřela v roce 1930 a díky svému věhlasu byla pohřbena na vyšehradském Slavíně. Na který ji doprovodily stovky lidí, kteří ji měli rádi a cenili si jí. 

Pokud člověk cestuje s některou z leteckých společností sídlících na území států Evropské unie, Švýcarska, Norska nebo Islandu nebo pokud využívá letu v rámci tohoto prostoru nebo mířícího z některé z těchto zemí pryč, může si být jist tím, že mu bude v případě splnění naprosto jednoznačných kritérií náležet finanční kompenzace, dosahující v případě maximální výše až šesti set eur.

Aby tomu tak bylo, musí být splněno následující:

a) Takový let musí mít v cílové destinaci minimálně takové zpoždění, jaké je uvedeno v evropské regulaci EC 261/2004.

b) Na vině tomuto zpoždění musí být sám dopravce, který neučinil vše pro to, aby dostál svým závazkům.

Je-li tomu tak, vypočítává se zmíněná finanční kompenzace podle toho, jak dlouhého zpoždění onen let dosáhl a jaká je nejkratší vzdálenost mezi počátkem a cílem cesty toho kterého pasažéra. A je logické, že čím je zpoždění větší a vzdálenost delší, tím se aerolinie více ‚prohnou‘.

To ovšem – a na to pozor – jedině v případě, že jsou tímto zpožděním vinny samy. Pokud za něj totiž může počasí, přírodní katastrofa, bezpečnostní situace, omezení letového provozu nebo stávka pracovníků třetí strany, což jsou okolnosti, jež letecká společnost není schopna ovlivnit, nárok na odškodnění nevzniká.

S čímž však vznikají problémy. A to proto, že se dopravcům nejednou nechce platit a tudíž se právě na takové neovlivnitelné okolnosti pokoušejí vymlouvat. Nebo zarytě nekomunikují a mlčky čekají v naději, že to žadatele omrzí a dají s odškodněním pokoj.

Což se někdy stává, ale rozhodně by tomu tak být nemělo. Protože je sice samozřejmé, že ne každý obyčejný pasažér má žaludek na to, aby dotáhl své odškodnění třeba až před soud a tam doufal ve vítězství spravedlnosti, ale ani tomu tak být nemusí. Vždyť jsou tu i pomocníci , pro které jsou právě takovéto případy živobytím a kteří jsou za provizi ochotni převzít vše s tímto odškodněním související na svá bedra.

A to je nejednou to nejlepší, co mohlo pasažéry v dané situaci potkat. Vyjma odškodnění samotného, pochopitelně.